October 2011

Kapitola druhá

29. october 2011 at 22:11 | Meave* |  Duše jako důkaz
Pokud sis nepřečetl/a předchozí díly, nemá smysl si tento díl číst.
--------------------------------------------------------------
Kapitola druhá - Všechno má své pro a proti

avěsila jsem. Nemělo cenu skrývat své emoce. Hlasitě jsem se rozbrečela. Přemýšlela jsem o tom, co mi během těch pár minut společného rozhovoru paní Cleesová řekla. Nelien srazilo auto, leží na přístrojích, je v komatu! "K sakru!" zaklela jsem nahlas a začala jsem vzlykat. S touhle větou se ke mně seběhlo několik holek ze třídy a utvořily kolem mě malý kroužek.
"Stalo se Ti něco? dožadovala se odpovědi Gabrielle.
"Ublížil Ti snad někdo?" ozvývalo se z druhé strany.
"Proč brečíš?" hulákala dívka menší postavy s culíčky spletenými po obou stranách hlavy.
Neodpovídala jsem. Slíbila jsem paní Cleesové, že o tom zatím nikomu neřeknu. Z ne zrovna příjemného výslechu mě vysvobodilo zvonění na hodinu. Než se holky rozutekly do svých lavic, ujistila jsem je: "Jsem v pohodě." Neznělo to příliš důvěryhodně, moc přesvědčovacího talentu jsem zrovna nezdědila, ale vypadalo to, že se některým holkám ulevilo.
Do třídy vešla starší dáma kulatější postavy s brýlemi na nose, byla to paní Groodleyová. Měla nás již druhým rokem na biologii. Třída ji pozdravila šumivým povstáním. Inženýrka Groodleyová neúnavně zdůrazňovala studentům, že předmět, který vyučuje, patří k nejdůležitějším. Nezdálo se však, že by stejný názor sdíleli i studenti. Mnozí se na její hodinu připravovali povchně nebo se vůbec doma do učebnice nepodívali. Tím ovšem dávali zřetelně najevo, že je jim celkem lhostejné, čemu se budou následující roky věnovat.
Profesorka Groodleyová tedy musela sáhnout k účinnějším vyučovacím metodám, než bylo pouhé přesvědčování. Každou hodinu přísně zkoušela. I dnes tomu nebylo jinak. Nahlédla znovu do zápisníku, pátrala chvíli v seznamu jmen, až konečně do ticha zvolala: "Cleesová!"
"Cleesová je nepřítomná." opravovala profesorku jedna ze studentek.
"Dobrá tedy." rozhlédla se po třídě a dodala:" Ví snad někdo, co s ní je?"
Třída ztichla. Pár spolužáků naklonilo své hlavy ke Kyře, která však byla myšlenkama úplně jinde. Ležela nepřítomně na lavici a nejspíš dospávala to, co přes noc nenaspala.
"Ehm, ehm." odkašlala si hlasitě Groodleyová. "Slečno Mortonová, mohla by jste mi na chvíli věnovat pozornost? Jen na chvíli samozřejmě, pak si můžete ustlat znovu." zažertovala.
Kyra si mezitím promnula oči. "Prosím?" hlesla a rukou si upravila vlasy.
"Nevíte náhodou, co je se slečnou Cleesovou?" zajímala se Groodleyová.
"Prosím nevím." zalhala.
"Opravdu? Ta holka mi vážně nedá spát. Kdyby se alespoň jednou jedinkrát připravila na mou hodinu. Zrovna jsem ji chtěla vyvolat a ona..." nedokončila.
Ze zadní lavice se ozve hluk. Prásk! Jordan Nevis, jeden z třídních vtipálků, letí i se svou židlí k zemi. Celý polámaný se hrabe ze země.
"Nevis, okamžitě k tabuli!" zuří Groodleyová.
Třída se po dobu hodiny biologie příjemně bavila.

Kapitola první

28. october 2011 at 18:19 | Meave* |  Duše jako důkaz
První kapitola je sice poněkud krátká, ale doufám, že se Vám i tak bude líbit.
---------------------------------------------------------
Kapitola první - Šestý smysl

ak jako každé ráno, i dnes tomu nebylo jinak, jsem se s donucením hrabala z vyhřátého pelíšku. Dole už na mě překvapivě čekala teta se snídaní. Vonělo to tam báječně. Nasoukala jsem do sebe poslední sousto lahodných tetiných vaflí s medem a zapila je kakaem. Teta vždycky nejlíp ví, jak mi udělat radost. Se slovy: "Děkuji, bylo to výtečné" jsem se hrnula z kuchyně. Poslední pusa na rozloučenou a už jsem si v předsíni mého nového bydliště pracně zavazovala neonové tkaničky mých adidasek, na které jsem si celé prázdniny tvrdě vydělávala. Ze dveří jsem ještě houkla: "Pá" a následně vyrazila do školy.
Cestou jsem se stavila pro Nelien. Obvykle jsme byly domluvené na půl osmou u starého dubu, což byl strom, který se pyšnil svým 90ti-letým výročím své existence. Stál na rohu ulice, kde jsem nyní bydlela. Jenže tentokrát jsem u starého dubu stála sama. Kdyby byla Nell nemocná, určitě by mi zavolala, ale takhle jsem o ní neměla žádné informace. Snažila jsem se jí dovolat, ale byla nedostupná. Počkala jsem deset minut a když stále nepřicházela, vydala jsem se do školy sama.
Celou tu dobu, co jsem seděla znuděně v lavici Marylanské střední školy jsem myslela na Nell. Co když se jí něco stalo? vrtalo mi hlavou. Přece jen poslední dobou nevypadala zrovna nejlíp. Z mých myšlenek mě vytrhlo jemné vibrování mého mobilu v kapse. Na displeji blikalo jméno volajícího: paní Cleesová, Nellina máma. Ihned jsem zmáčkla zelené tlačítko a pozdravila ji do telefonu. Odpověď na otázku Je Nelien v pořádku? se mi v zápětí dostalo odpovědi, která mě položila na kolena. Můj šestý smysl mi napovídal, že tady bude něco v nepořádku. Ale tohle bych opravdu nečekala...
Pokračování přístě!

if your happiness depends on what somebody else does, i guess you do have a problem.

26. october 2011 at 16:00 | Meave* |  Mé myšlenkové pochody
Jsem to ale debil. Co všechno se může stát během pár vteřin komunikace s člověkem, na kterém Vám záleží. O tom bych Vám mohla vykládat. Ale ušetřím Vás toho. Jen se zmiňuju, kdyby náhodou někdo potřeboval nutně poradit ohledně zpackaných konverzací, jsem tu pro Vás. Zde, těší mě, odborník amatér přes lidské vztahy. Asi vydám knihu nebo co. Maminka by ze mně měla radost. Až tak velkou né, ale přece jen. Ona sama dobře ví, co ve mně je. Ouvej! Někdy ji až lituju.

...Přijde mi, že je dnešek nějak podivně dlouhý, všechno se tak nějak vleče.

i guess i'm still a child.

25. october 2011 at 18:00 | Meave* |  Mé myšlenkové pochody
Nerada a těžko se k takovým věcem přiznávám. Jenže já si tak vážně připadám. Připadám si jak malé děcko, které sotva vylezlo z kočárku. Když jsem byla malá, všechno se mi zdálo tak velké, tak obrovské, tak nebezpečné. Viděla jsem to všechno dětskýma očima. Samozřejmě jsem z toho vyrostla. Ale teď? Teď nastala znovu éra mého dětství..? Nebo jak teda? Sama se v tom nevyznám, ale všechno se začíná pomalu ale jistě opakovat. Opět se mi zdá spoustu věcí větších než obvykle, spoustu věcí, spíš celý svět a celý můj život se mi zdá nebezpečnější. A to opravdu nejsem žádný pesimista!

Jistěže se tímhle tématem nechci dlouze zabývat. Nebudu tím kazit celý článek. Jen jsem to ze sebe chtěla jednoduše vypustit. A stalo se tak.

man & woman - how would those two could understand? after all, both want something completely different: a man and woman woman man.

24. october 2011 at 20:35 | Meave* |  Hledání ztraceného času
Krásná slova muže: "Ony spí v našich vytahaných tričkách a trenkách - vypadají v nich roztomile. Ony mají rády, když je líbáme beze slov. Ony se fintí dvě hodiny a pak říkají: "To jsem zvládla dnes nějak rychle, co?". Ony se neumějí prát a s námi se cítí v bezpečí. Ony se nás ptají, jakou barvou si mají nalakovat nehty. Ony usínají v tu nejlepší chvíli. Ony mají rády, když je hladíme po vlasech. Ony nás s nadšením tahají na nákupy a přitom vědí, že to nenávidíme. Ony mají rády, když je nosíme na rukou a přitom řvou, ať je dáme dolů, protože jsou těžké. Mají rády, když jim kupujeme spodní prádlo. Ony vědí, kdy bude 147 rande. Vždycky chtějí, abychom se vrátili po 5 minutách po hádce. Pořád se nám hrabou v mobilu a žárlivě se ptají "A kdo to je?" Pokaždé čekají na sms na dobrou noc. Chodí do klubu s kamarádkami jen proto, abychom se o ně báli, žárlili a volali jim každou půl hodinu. Mají rády kafe do postele a sprchu ve dvou. Říkají o nás všechno svým kamarádkám! Ony nás chytají za ruce a zavírají oči, když koukají na horory. Zapínají hudbu naplno, běhají po bytě jen v tričku a kalhotkách a zpívají do kartáče na vlasy, když je nikdo nevidí. Občas nezvedají telefony a pak se vymlouvají na to, že tancovaly na zvonění. Ony nepřežijí bez fénu a žehličky na vlasy. Ony vědí, že my, CHLAPI, bez nich nemůžeme žít... :)
A to se mi hodně zalíbilo. :)

...Miro Šmajda

24. october 2011 at 20:01 | Meave* |  Article devoted to...
Tak, a je tady první článek této rubriky. Jak je z názvu rubriky jasné, jedná se o to, že sem budu přidávat články věnované určitým záležitostem, ke kterým mám nějáký vztah. Hodně jsem uvažovala o tom, co nebo kdo by měl být obsahem prvního článku. Došla jsem k závěru, že tím vyvoleným může být jedině Miro. Pro někoho blonďatý sladouš, pro jiné tuctový zpěvák, pro mně třeba charizmatický člověk s úžasným hlasem. Každý ho vidí jinak. Ať už ho vidíš tak či tak, možná se Ti teď zalíbí.
Je to už nějáký pátek, co jsem ho poprvé uviděla v televizi. Ale na vlastní oči jsem ho poprvé spatřila až 16.1.2010 v O2 aréně v Praze. Ano, jela jsem přes celou republiku, abych ho mohla vidět. Takhle má mánie začala. Pak už to bylo čím dál "horší". Jezdila jsem na všechny koncerty, které byly poblíž. Nebylo jich zrovna moc, ale pro mě znamenaly hodně.
Pak to začlo přecházet v závislost. Spíš v srdeční záležitost. Protože díky němu jsem poznala spoustu úžasných lidí, s kterýma mám nejen společný zájem v podobě Mira, ale hodně dalšího. S některýma holkama se vídám docela často. Kvůli jedné skvělé osobě, jedné z jeho fanynek, jsem jela ze Severní Moravy až do Jižních Čech. A to jen díky tomu báječnému blonďáčkovi, který nám oboum zamotal hlavu. Mám spoustu vzpomínek na jeho kapelu, na jeho koncerty, na jeho fanynky, ze kterých jsou teď mé dobré kamarádky. Každopádně mám na co vzpomínat! A do buducna mám jeden velký plán, a to, jezdit na jeho koncerty po celé České republice i na Slovensku.
Říkejte si o něm, co chcete, Vám se líbit nemusí, nikdo Vám ho nenutí, jen mi prosím neberte můj názor a náhled na něj. Nikdo mě nedonutí k tomu, aby se něco změnilo. Nikdo! Vždycky se mi bude líbit, vždycky ho budu poslouchat, vždycky ho budu obdivovat. Na tom nic nezměníte!

don't take life too seriously, you'll never get out alive.

19. october 2011 at 22:10 | Meave* |  Mé myšlenkové pochody
A tak, jak jde čas, jsem tu zas. Věděla jsem, že to musí někdy přijít. I vy jste to možná tušili. Jednou jsem se vrátit musela. Ano. Teď je ten vhodný čas. Teď je ten čas, kdy se potřebuju svěřit, čas, kdy mám touhu vyprávět, touhu žít a toho se musí využít.

Změnilo se toho poměrně dost. Zase jsem o pár, v mých očích jen o pár mizerně malinkatých cenťáčků porostla, možná i přibrala (nemám odvahu vlézt na tu proklatou váhu, takže víc ze mně nedostanete! - ano, v tomhle jsem se holt nezměnila), spíš je ze mně větší optimista. Aspoň v to doufám. Připadám si uvolněnější, odvázanější i odvážnější, prostě svá, žádná depresivní puberťačka, která by se tím, probůh, ještě vychvalovala.

Za těch pár měsíců jsem si uvědmila, jak je můj život cenný. Že má smysl, že v mém životě jsou důležitější věci, než přemýšlet nad tím, co by mohlo jednou být, kdyby.. Ale ono není žádné kdyby.. Stejně si na to nikdy nezvyknu. Stejně v mém podvědomí takové slůvko vždycky bude.

Něco mi říká, že jsem moc užvaněná. Jenže já mám dneska takovou náladu. Takovou nějákou nepopsatelnou. Takovou vyjímečnou. Takovou, jako když konečně pochopíte učivo, z kterého propadáte, takovou, kterou míváte jen, když vyhrajeme MS v hokeji a pro někoho možná takovou, když si po celém dni, stráveném ve škole, vlezete s horkým čajem do pelíšku, pustíte si nahlas hudbu, která je vám nejbližší a začtete se do esemesek, které vám dávají jasně na jevo, že vás má někdo rád. Taková nálada se nedá popsat slovy, takovou náladu musíte zažít.
Where to go next? » Archive

------------------------------------------------------------------
© Jakékoliv kopírování článků, které sama napíšu, je trestné.
Všechno na tomto blogu, je práce autorky.
Dostanete na zadek!

TOPlist