Mé myšlenkové pochody

merry christmas.

24. december 2011 at 15:01 | Meave*
Lidičkové mí milovaní, jsou tady Vánoce. Na ně mnoho z nás usilovně čeká už celý rok. Přiznávám se, taky jsem mezi ně patřila a již otrávená z celoročního stresu ve škole jsem se jako každý rok těšila na Vánoce. A nemůžu popřít, že i letos tomu nebylo jinak. I přesto, že mi vůbec nedochází, že dnes, právě dnes, teď, když tu sedím a píšu tenhle článek, že právě teď už je ten "velký" Štědrý den. Inu, ono to mu tak vážně je.
No fajn, už jsem se z toho trochu probrala. Vždycky jsem doufala, že zůstanu tou malou holčičkou s vykulenýma očima, jak kouká na ten obrovský stromeček plný blikajících světýlek a hrne se ke kupě dárků. Jaksi mi dochází, že tohle už je minulost. Chci, vážně moc si přeji to všechno vrátit. Ty starý dobrý Vánoce. Neříkám, že tyhle nejsou fajn, to jo, ale přece jen...brala bych zase ty dřívější.
Musím říct, že mi kdysi záleželo jen na tom, co dostanu pod stromečkem. Myslím, jako materialistické dárky. Slova jako "hodně štěští a zdraví" jsem přála jen z toho důvodu, protože je to slušnost. Jo, byla jsem tak dětinská a sobecká, že jsem to všechno říkala jen ze slušnosti. Ale to bývávalo. Teď, poslední rok, si uvědomuju, jak strašně moc záleží na zdraví a lásce! Asi z vlastní zkušenosti. Nejspíš proto, že jsem si tím musela projít a zažít si to, abych pochopila, jak moc na takových věcech záleží. Tak až Vám budu přát hodně zdraví, neberte to jako samozřejmost, ale jako dar! ;)
Drazí přátelé, i jen náhodní návštěvníci, přeji Vám krásné a pohodové prožití vánočních svátků. Samozřejmě Vám přeji spoustu dárečků pod stromečkem, ale i tak si myslím, že to je to nejmenší. Hlavně Vám ale přeji to nejdůležitější, a to velkou kupu zdraví a taktéž kupu přátel, kteří Vás mají rádi. Štěstí a podobné věci pak přijdou samy. Stačí jen doufat a přát si. Ještě bych chtěla dodat: Nemyslete jen na sebe, tak jako já, když jsem byla ještě malá holka, ale zkuste popřemýšlet nad tím, jak důležité je, aby Vás měl někdo rád, aby jste byli zdraví a aby byl ve světě mír. Myslím a troufám si říct, že většina z Vás nemá ani ponětí, co to znamená žít deno-denně ve strachu z přežití, tak jako třeba děti v Africe. Tak se trochu pochlapte a zamyslete se trochu, že zdraví je vážně důležité! ;) Tak Vám tedy přeji krásné Vánoce a ten nejpovedenější skok do Nového roku. :)

christmas atmosphere at your fingertips.

16. december 2011 at 12:44 | Meave*
Nemoc mě konečně pomalu opouští. Už bylo na čase, říkám si. Ty stavy, které jsem prožívala tento týden bych nepřála zažít ani tomu největšímu nepříteli. Opravdu se to nedá. Ležet od rána do večer v posteli s tunou posmrkaných kapesníčků mě brzy omrzelo. Myslela jsem si, jak bude fajn, na chvilí si od všeho toho stresu odpočinout. Bylo. Vážně jen malý okamžik jsem z toho naprostého klidu měla radost. Vlastně nebýt všech těch knížek, teplého čaje, TVD a toho skvělého kluka, který mě denně bombardoval jeho milými esemeskami, asi bych se unudila k smrti. Nakonec jsem si našla jednoduchou cestičku - dodívala jsem se na všechny dosud přístupné díly TVD. Teď, když to začlo být tak napínavé, musím čekat až do 5. ledna, kdy se na scéně ukáže další díl. Nevím, nevím, jak to zvládnu. :D S mou nepřekonatelnou závislostí na všech těch úžasných postavách, které v seriálu vystupují, bude velmi těžké, v klidu čekat na další díl. Jó, hold už jsem jednou netrpělivá a tak to nejspíš taky zůstane. Ach jo! :D

Jen chci říct, ač to tak možná nevypadá, jsem tady na blogu skoro denně a obhlížím vaše miloučké blogy. Většina z Vás už je taky tak příjemně vánočně naladěna, jak to má být. V poslední době jsem si nějak neúměrmě ke všemu ostatnímu začla vážit toho nejdůležitějšího - lidí, kteří mě mají rádi. A lidé, které mám ráda . Když už se konečně odhodlám napsat nějaký článek, tak se něco pokazí. Buď se mi vypne net nebo zjistím, že článek je příliš nudný (ostatně tak jako všechny) a nebo dokonce přijdu na to, že mě to ani nebaví. Ale teď - teď začnu konečně psát opět povídky. A začnu rovnou s novou, snad i originální povídkou. Bude se jmenovat Never give up (Nikdy to nevzdávej). Přiměla mě k tomu jedna úžasná knížka, kterou právě čtu. Je stará 18 let, ale o to víc si ji vážím. Její název je zcela jednoduchý - Oddané sestry. Knížka vypráví o dvou sestrách - Annie a o šest let mladší Laurel. Po smrti jejich matky, bývalé úspěšné herečky, utečou dívky před svým nevlastním otcem z domu. Po všech neúspěšných pokusech najít si domov se usadí v jedné židovské rodince v New Yorku, kde taktéž potkají svou tetičku Dolly, se kterou si již dlouha léta neviděly. Teta Dolly vlastní známou prodejnu čokolád Girod, kde také později získá práci Annie... Více jsem toho z té knížky ještě nevyčetla, jsem teprve v jedné třetině, ale je to jedna z mála knížek, které mě něčím zvláštním neskutečně zaujaly už od samého začátku.

mr. perfect, pleased to meet you.

7. december 2011 at 15:50 | Meave*
Dámy a pánové,
ta dobrá nálada se mě stále drží. A to je fajn. Nevím jestli už jsem se někdy zmiňovala o The Vampire Diaries, ale myslím, že určitě! Protože teď je to má závislost! Sice jsem četla jen 2 díly knížky Upíří deníky, ale teď se koukám na seriál. Pravidelně. Zamilovala jsem se do těch postav! Damon, Stefan, Elena, Tyler, Bonnie, Jeremy, Caroline, Alaric, Matt! ♥ Šíleně jsem si je oblíbila. A to se mi zas tak často nestává. Ale poslední dobou je všechno jinak. A je to tak mnohem lepší. Přijde mi, že můj život je o něco bohatší. Ten můj "nový kamarád", jak jsem se minule zmiňovala, je nesmírně úžasný. Asi mě přišla navštívit má milá přítelkyně - láska! :) Píšeme si denně a pořád si máme, co psát. Pořád se smějem. :) Už ho chci vidět! ♥

Připomíná mi ho. ♥
Vaše nejšťastnější

away with a bad mood.

3. december 2011 at 20:00 | Meave*
Nezlobte se na mě, ale když nemám náladu na psaní, nepíšu a nebo píšu úplný blbosti. Jak jste si mohli poslední měsíc všimnout. Né, že bych při dobré náladě snad psala něco normálního, to u mně nečekejte, ale přeci! :D Tož snad jste poznali, že dneska už mám velmi strašně moc úžasně skvěle báječně nejlepší náladu! :D :) Čím to tak může být? Novým milým kamarádem. Jo! Je fakt moc milý. A pěkný! :) Kvůli němu jsem se sice trošku pohádala s jinačím kamarádem, ale opravdu s ním nemíním rozebírat jeho identitu, aby o něm pak věděla celá třída. Takže budu raději zticha. Stejně je to zas jen jedna z našich častých "žabomiších válek". Zítra to zas bude v pohodě. :) Krom tohohle je ještě spoutu dalších důvodů k mé skvělé náladě. Jendím z nich je ta předvánoční atmosféra. Dneska jsme s mamčou pekli už sedmý druh cukroví. Ještě teď nám voní celý byt.
Krom toho všeho, co se kolem mě za poslední měsíc děje, těch pozitivních zpráv a dějů, je fakt jen malinkaté procento těch špatnách. Za což jsem opravdu ráda. Mám spoustu novýc kamarádů, většinou bráchových spolužáků. Hodně z nich je milých, hodných a pěkných, ale některé jsem ještě ani nestihla pořádně poznat. No uvidíme, na to mám ještě dost času. Nebo si to alespoň myslím.
Dopíjím poslední zbytky voňavého ovocného čaje a pak si půjdu dát nejspíš teplou lázeň. Pustím si nějaký film a bdue fajn. Doufám. Doufám, že mi dnešek nikdo nezkazí. Nesmí! :)
Jó, a trošku jsem pozměnila vzhled blogu. Sladila jsem ho do bledě modré barvy, chtělo to trochu vánoční atmosféry. Obrázek v záhlaví je od Jackies.

Jedna z nejúžasnějších písniček vůbec! :)

Tak já se loučím, broučci. :)

i'm a coward.

17. november 2011 at 20:06 | Meave*
Mám chuť říct všemu konec, ale nedokážu to. Jsem srab! Nic víc. Vlastně ani k tomu nemám důvod, ani nevím, proč Vám to píšu, ale píšu to. Jediné, co vím, je, že mám v hlavě pořádný zmatek.
Konec článku? Ani za nic. Možná by už měl být, pořád mi hlavě svítí červené tlačítko STOP, jenže to druhé, to zelené ovšem říká JEĎ. Stejně už předem vím, že z tohohle článku nepochopíte ani hlavu, ani patu a taktéž z něj nebudete nic mít. Leda tak zkaženou náladu. A tu Vám moc nedoporučuju.
Láska, láska, láska.. Svině jedna! Miluju ho, ale on mě bere jen za kamarádku. Je tu však ješte jeden, kterého nemiluju, ale on miluje mě. Božínku! Pořád se divíte, že mám v hlavě zmatek? Když já opravdu nevím, co mám dělat, jak se chovat, ani nic dalšího. Jsem úplný ztroskotanec. Dokážu si tak maximálně pustit Adele - Set fire to the rain, a litovat se. A brečet. A neustále nad tím přemýšlet.
Pozitivní věc, která se v tomto měsíci stala, je jen jedna, ale za to, pro mě, strašně důležitá. Mám úžasnou kamarádku, víc než kamarádku, nejlepší přátelkyni. Uvědomila jsem si, že teď, pro mě znamená víc, než kdo jiný. Moc mi pomohla. Strašně si ji vážím, je to můj poklad. ♥
To je asi vše. Vypsala jsem snad všechno, co jsem měla na srdci. Takže tak.
PS: Moniánko, slibuju, že až mi bude líp, přidám další část povídky! ;)

i'm flying with head in the clouds.

1. november 2011 at 17:09 | Meave*
Dneska ode mně nečekejte žádný bůhvíjak skvělý článek, ani žadný další díl povídky. Dneska opravdu ne! Nejsem schopná pořádně napsat ani vzkaz na lednici. Je mi na nic. Škola průser, láska ještě větší propadák. Nedokážu se ovládat, brečím, přepadají mě záchvaty hysterie. Zamilovaná, ještě k tomu nešťastně (jak obvyklé!), vystresovaná, unavená, podrážděná. Jo, taková se dneska cítím. Jsem strašně vyčerpaná. Nevím z čeho, nevím proč, nevím vůbec nic. Ani nic nedokážu vnímat, nedokážu se soustředit. Jak říkám, jsem zamilovaná. Ale fakt nepříčetně! Každý jeho pohled mě bodá u srdce, z jeho úsměvu mi vstávají chloupky na ruce, pořád mám chuť se jen tak, z ničeho nic, usmívat. Jenže teď se mi chce spíš neustále bezdůvodně brečet. První se zamiluju do 30ti-letého zadaného ale úžasného chlapa. Jo, je sice pravda, že kdyby se ke mně nechoval tak.. dokonale, kdyby se mnou neflirtoval, kdyby si mě nevšímal, tak o něj neprojevím sebemenší zájem. Jenže on se prostě umí chovat jako pravý muž. Jsem totální vypatlanec, když se v 15ti letech zamiluju do chlápka o 15 let staršího. Nechápu se, ale to je u mě poslední dobou velmi časté. Kurňa, vzpamatuj se, říkám si. Marně! Když nepíše, chci aby mi napsal, toužím po něm ve dne v noci, ale když mi napíše, přeju si, ať už mi nikdy v životě nepíše, abych na něj mohla zapomenout!...

if your happiness depends on what somebody else does, i guess you do have a problem.

26. october 2011 at 16:00 | Meave*
Jsem to ale debil. Co všechno se může stát během pár vteřin komunikace s člověkem, na kterém Vám záleží. O tom bych Vám mohla vykládat. Ale ušetřím Vás toho. Jen se zmiňuju, kdyby náhodou někdo potřeboval nutně poradit ohledně zpackaných konverzací, jsem tu pro Vás. Zde, těší mě, odborník amatér přes lidské vztahy. Asi vydám knihu nebo co. Maminka by ze mně měla radost. Až tak velkou né, ale přece jen. Ona sama dobře ví, co ve mně je. Ouvej! Někdy ji až lituju.

...Přijde mi, že je dnešek nějak podivně dlouhý, všechno se tak nějak vleče.

i guess i'm still a child.

25. october 2011 at 18:00 | Meave*
Nerada a těžko se k takovým věcem přiznávám. Jenže já si tak vážně připadám. Připadám si jak malé děcko, které sotva vylezlo z kočárku. Když jsem byla malá, všechno se mi zdálo tak velké, tak obrovské, tak nebezpečné. Viděla jsem to všechno dětskýma očima. Samozřejmě jsem z toho vyrostla. Ale teď? Teď nastala znovu éra mého dětství..? Nebo jak teda? Sama se v tom nevyznám, ale všechno se začíná pomalu ale jistě opakovat. Opět se mi zdá spoustu věcí větších než obvykle, spoustu věcí, spíš celý svět a celý můj život se mi zdá nebezpečnější. A to opravdu nejsem žádný pesimista!

Jistěže se tímhle tématem nechci dlouze zabývat. Nebudu tím kazit celý článek. Jen jsem to ze sebe chtěla jednoduše vypustit. A stalo se tak.

don't take life too seriously, you'll never get out alive.

19. october 2011 at 22:10 | Meave*
A tak, jak jde čas, jsem tu zas. Věděla jsem, že to musí někdy přijít. I vy jste to možná tušili. Jednou jsem se vrátit musela. Ano. Teď je ten vhodný čas. Teď je ten čas, kdy se potřebuju svěřit, čas, kdy mám touhu vyprávět, touhu žít a toho se musí využít.

Změnilo se toho poměrně dost. Zase jsem o pár, v mých očích jen o pár mizerně malinkatých cenťáčků porostla, možná i přibrala (nemám odvahu vlézt na tu proklatou váhu, takže víc ze mně nedostanete! - ano, v tomhle jsem se holt nezměnila), spíš je ze mně větší optimista. Aspoň v to doufám. Připadám si uvolněnější, odvázanější i odvážnější, prostě svá, žádná depresivní puberťačka, která by se tím, probůh, ještě vychvalovala.

Za těch pár měsíců jsem si uvědmila, jak je můj život cenný. Že má smysl, že v mém životě jsou důležitější věci, než přemýšlet nad tím, co by mohlo jednou být, kdyby.. Ale ono není žádné kdyby.. Stejně si na to nikdy nezvyknu. Stejně v mém podvědomí takové slůvko vždycky bude.

Něco mi říká, že jsem moc užvaněná. Jenže já mám dneska takovou náladu. Takovou nějákou nepopsatelnou. Takovou vyjímečnou. Takovou, jako když konečně pochopíte učivo, z kterého propadáte, takovou, kterou míváte jen, když vyhrajeme MS v hokeji a pro někoho možná takovou, když si po celém dni, stráveném ve škole, vlezete s horkým čajem do pelíšku, pustíte si nahlas hudbu, která je vám nejbližší a začtete se do esemesek, které vám dávají jasně na jevo, že vás má někdo rád. Taková nálada se nedá popsat slovy, takovou náladu musíte zažít.
 
 

Advertisement
Where to go next? » Archive

------------------------------------------------------------------
© Jakékoliv kopírování článků, které sama napíšu, je trestné.
Všechno na tomto blogu, je práce autorky.
Dostanete na zadek!

TOPlist